Více než třiatřicet let pracoval Zdeněk Sebera z Ostravy v jedné z nejnebezpečnějších důlních profesí. O jejích pracovnících se bez nadsázky říká, že jdou tam, odkud ostatní v hrůze prchají. Před odchodem do penze před čtyřmi lety patřil ke služebně nejstarším mužům z Hlavní báňské záchranné stanice (HBZS).

Ostrava – „Žiju s tou profesí od malého děcka!“ popisoval veterán, jenž letos v lednu slavil osmašedesáté narozeniny. Kromě toho, že kdysi vyrůstal v rodině pracovníka HBZS, který ho za žádnou cenu nechtěl do havírny pustit, záchranáři byli i tátové jeho kamarádů z radvanických bytovek.

„Po vojně jsem začal fárat na čelby na Dole Jeremenko a pak jako vrtmistr u DPB, kde shodou okolností potřebovali záchranáře. Stal jsem se nejprve dobrovolným a sloužil jsem i na Dole Paskov,“ uvedl Sebera. Ten má za sebou léta práce četaře, velitele oddílu osádky sanitky důlního výjezdu.

K profesionálům HBZS se přidal v roce 1985, kdy zároveň došlo k výbuchu na Dole Doubrava. Po něm zůstalo sedmnáct z pětadvaceti obětí na „věčné šichtě“ v navždy uzavřené oblasti 37. sloje.

Pět let nato Sebera pátral 
i po posledním z třicítky obětí po katastrofě na Dole 1. máj – Barbora.

„To jsem začal vést četu. Vedle postižené chodby se vyrazila nová štreka, my z ní razili prorážky, kudy jsme pronikli do zdevastované oblasti, abychom našli pohřešovaného zámečníka Pepu,“ upřesnil záchranář. Coby velitel se podle svých slov snažil chlapy neuštvat, aby nedopustil další ohrožení.

Na šachtě Barbora svého času Sebera kvůli bezpečnosti zastavil i jedoucí a uhlí těžící rubání. Nedbal na spílání vedoucích výroby a hlavní inženýr HBZS mu pak dal za pravdu. „Bezpečnost práce je více než tuny či metry. A dnes se na ni hledí mnohem důsledněji než dříve,“ tvrdí veterán. S kolegy z radvanické stanice přitom v minulosti zasahoval nejen u neštěstí; v dolech dělal i asanační práce (budování uzavíracích hrází či pokládka potrubí, pozn. red.) a pomáhal v obtížných podmínkách při lezeckých akcích. „Ve vrchních úvratích porubů se pracovalo kvůli zvýšeným koncentracím oxidu uhelnatého často také v dýchacích aparátech,“ vysvětlil. Tyto akce se staly pro Seberu minulostí – poslední léta na HBZS strávil jako mechanik, mimojiné i pro lezce. „Poskytoval jsem kolegům v zásahu něco jako týlové zabezpečení, a to od vybavení dýchacími přístroji až po pitný režim, a vypomáhal jim na povrch,“ zakončil záchranářský veterán.

Redaktor Radek Luksza, Moravskoslezský deník